Jihlava
Jihlava (německy Iglau) leží na stejnojmenné řece ve středu Českomoravské vrchoviny. Bývalá zemská hranice mezi Čechami a Moravou prochází městem, přičemž historické jádro města leží na moravské straně. Jihlava má asi 55 000 obyvatel a je hlavním městem kraje Vysočina. Před rokem 1945 byla centrem tzv. jihlavského jazykového ostrova.
Historie města
Jméno řeky „Jiglava“ je poprvé zmíněno roku 1226 a podle převažujících výkladů vzniklo ze staroslovanského označení „jegla“– jehla (řeka s ostrými kameny). Osada s česky mluvicím obyvatelstvem, která vznikla na levém břehu řeky na konci 12. století, převzala své jméno pravě od této řeky. Pozdější výklad původu pojmenování byl odvozen od slova „ježek = Igel“, a ten se také stal symbolem města na jeho pečetích i v městském znaku. Původní slovanská osada se stala východiskem německé kolonizace kraje, která byla urychlena nálezem bohatých ložisek stříbrných rud.
Pravě s touto události souvisí i jedna z nejstarších pověstí o založení Jihlavy, která vypráví o hrnčíři, jenž před mnoha staletími vypaloval v hlubokých lesích na českomoravském pomezí v místě dnešních Starých Hor své výrobky. Když se mu ale práce nedařila a nádoby se rozpadaly, postěžoval si jednou pravě projíždějícímu kupci, který okamžitě rozpoznal pravou příčinu hrnčířových nezdarů. Tou bylo stříbro, obsažené v používané hlíně. Kupec nelenil, vyplatil hrnčíře a koupil cely jeho pozemek. Zanedlouho povolal horníky, kteří založili na nedalekém návrší nad řekou město i s kostelíkem. Stalo se to prý už v roce 799. Toto datum ale není historicky doloženo.
Založení města probíhalo sice jinak, než liči pověst, ale s historickým výkladem se shoduje v momentu nevídaného odhalení stříbrných nalezišť v jihlavské oblasti a následné dolovaní stříbra. Stříbrná horečka sem postupně přivedla horníky, řemeslníky a obchodníky z celé Evropy. Po roce 1238 se nedaleko původní vsi tzv. Staré Jihlavy na pravém břehu stejnojmenné řeky začíná budovat nové město tzv. Nova Jihlava. Zakládací listinu obdržela Jihlava již před rokem 1253. Ve městě se soustředilo bohatství ze stříbrných dolů, došlo k rozvoji řemesel a obchodu. Prokazatelně nejživější byla těžba stříbra v 70. a 80. letech 13. století, od roku 1249 byla v Jihlavě ražena mince (jihlavská mincovna je ale písemně doložena až v roce 1275). Přenesením mincovny do Kutné Hory kolem roku 1300 skončilo první období jihlavské stříbrné slávy.
Téměř současně byly v té době také stavěny tři hlavni církevní stavby – farní kostel sv. Jakuba, klášterní komplexy minoritů s kostelem Nanebevzetí Panny Marie a dominikánů s kostelem Povýšení sv. Křiže. Stříbro, dálkový ochod, rozvinuta řemesla i strategická poloha na českomoravské hranici se staly důležitými předpoklady pro hospodářskou prosperitu města a Jihlava se brzy stala jedním z nejmocnějších měst království. To bylo jedním z důvodů, proč bylo město od druhé poloviny 13. století (po roce 1260) obehnáno mohutným opevněním. Jihlava zaujímá v tomto období přední místo i v oblasti právní – poprvé ve střední Evropě zde bylo vedle městského pravá kodifikováno i vrchní horní právo pro Čechy i Moravu.
Jihlavské stříbrné rudné žíly byly brzy vyčerpány a ve 14. století bylo město již odkázáno převážně na řemesla a obchod. Rozvíjela se řemesla: kloboučnictví, cínařství, sladovnictví a soukenictví. V 16. století dosáhla výroba sukna takové úrovně, že se Jihlava stala největším střediskem soukenictví ve střední Evropě.
V lednu roku 1527 složil nově zvolený český král Ferdinand I. na hranicích Čech a Moravy přísahu českým stavům, že bude zachovávat svobody a výsady země. Na památku této události vystavěli Jihlavští na místě, kde se tak stalo – na Královské louce – pomník, připomínající dodnes tuto významnou událost. Tečku za velkolepým vývojem města udělala třicetiletá válka. V roce 1625 do Jihlavy přišli jezuité, kteří byli pověřeni násilnou rekatolizaci. Tato událost vyústila v masovou emigraci obyvatel města. Krize byla v letech 1645–1647 ještě umocněna švédskou okupaci města, během níž byla vypálena předměstí, pobořena většina domů a ve městě zbyla jen osmina obyvatel. K novému hmotnému i duchovnímu rozkvětu města zničeného válečnými událostmi dochází až v 18. století, kdy bylo postupně obnovováno v barokním duchu. Tato další etapa rozvoje se uskutečnila opět díky soukenictví, které těžilo hlavně z dodávek pro armádu a jehož konjunktura vrcholí na konci 18. století. Do předposledního desetiletí 18. století spadá také konec jihlavské stříbrné slávy. Město postupně nabývá svou novou podobu. Kolem vnitřního města se rozšiřuji předměstí, formovaná do uličního systému, na fasádách domů se objevuji klasicistní prvky, řada domů získává druhé a třetí patro. Zároveň je zahájena výstavba státních budov, postupně dochází k bourání hradeb a bran, do města je přivedena železnice.
Průvodním jevem poslední čtvrtiny 19. století jsou národnostní spory mezi německou většinou a rychle rostoucí českou menšinou, které posupně přerůstají v přímé střety. Teprve v roce 1918 se Jihlava dostává do české správy a doba 20. a 30. let 20. století je v Jihlavě vyplněna snahou české časti obyvatelstva o zajištění a upevněni vlády nad městem. Růst Jihlavy je ale velice brzy pozastaven hospodářskou krizí, která ve svých důsledcích znovu otevírá národnostní problémy a život v Jihlavě se v podstatě vrací do poměrů před 1. světovou válkou. V období okupace a během 2. světové války vyhrocené národnostní spory gradovaly. Po válce došlo k nucenému vysídlení 16 000 Němců. Po roce 1989 začíná citlivá obnova historických objektů a domů v centru města, Jihlava se stává sídlem několika významných, především strojírenských firem, dochází k rychlému rozvoji okrajových částí města a nové moderní bytové výstavbě. Od roku 2000 je Jihlava statutárním městem a sídelním městem kraje Vysočina.
Z osobností německy psané literatury jsou s Jihlavou spjati např. Karl Hans Strobl, Hubert Nerad, Anton Altrichter, Elisabeth Janstein či Marianne Bohrmann.
(Informace poskytlo informační centrum města Jihlavy a Jana Petrůjová)
Autoři
.jpg)
Netoliczka.jpeg)